Jsou vidět Alpy z Brd?

2021-02-23 09:34:55 | Ing. Václav Pernegr ©

Čas od času se objeví v různých knihách či časopisech informace o tom, že bývají z vrcholků Brd (nejčastěji se mluví o Praze či Třemšínu) vidět Alpy. Pojďme si o této záležitosti něco sdělit nejprve z teorie a pak z praxe.

Asi nejznámější líčení ze 7.1.1994 – včetně zachycení kresbou – je v knize brdského barda Jana Čáky „Střední Brdy – krajina neznámá“. Citujme: „Nad hradbou Šumavy, ostře temně modře narýsovanou, vystupovala podstatně vzdálenější, ale skutečně velkolepá kulisa: vysoké hory, strmé, bělostné, ostře rozeklané štíty. Zjistil jsem však, že se toto vzdálené panoráma kus po kusu mění – některá část velehor se ztrácela, jiná více prokreslovala. Způsobovaly to mraky, jen takové místní, řídké, těsně obepínající štíty. Viditelný úsek Alp byl přibližně v úseku ohraničeném horou Vysoká v Novohradských horách a šumavským sedlem pod Boubínem u Kubovy Huti. Zvlášť nápadný byl vysoký útvar, jevící se na pravé straně Boubína – Dachstein. Dobře se dal identifikovat i Gross Priel v pohoří Totes Gebirge, jež vystupoval za šumavskou Smrčinou. Mimořádné panoráma jsem si naskicoval.“

Dále se touto problematikou zabývá Jan Hajšman ve své knize „Tajemství brdských vrcholů II“. Opět citujme: „Vzhledem k zakulacení Země je problematika vzájemné viditelnosti mezi dvěma vzdálenými body na povrchu Země poměrně složitá a s rostoucí vzdáleností i vysoké hory rychle mizí za obzorem. Z průběhu křivky viditelných bodů je možné říci, že alpské hřebeny není možné „za normálních okolností“(!) zahlédnout z žádného místa v Brdech. Dobře si to můžeme ukázat na příkladu Dachsteinu (2995 m), který je při pohledu z vrchu Praha v zákrytu za sedlem Kubova Huť (1000 m). Máme tedy přesně definovánu výšku všech tří bodů i vzdálenosti mezi nimi. Při pozorování dne 7.1.1994 byl masiv Dachsteinu z vrcholu Praha v Brdech viditelný natolik, že nad sedlo muselo „vyčnívat“ několik stovek metrů štítu. Když ale situaci propočítáme, zjistíme, že aby byl viditelný alespoň vrcholek Dachsteinu, musel by dosahovat nejméně do výše 4350 metrů nad hladinu moře. Při pohledech do velkých dálek ve směru rovnoběžném s povrchem Země ale vstupuje do hry optický jev nazývaný refrakce. Dochází k němu na rozhraní dvou prostředí, kterými světlo prochází jako důsledek mírně rozdílných rychlostí šíření světla. Nejčastěji lom světla v přírodě pozorujeme při pohledu pod vodní hladinu. Možná si vybavíme starou školní poučku: „Hůl do vody vnořená vypadá jak zlomená“. Konec pověstné hole je ve vodě zkrátka na jiném místě, než jej vidíme. K podobnému jevu, i když v mnohem menší míře, dochází také při průchodu světla atmosférou, kdy se hovoří o tzv. atmosférické refrakci. Vzduch nad povrchem Země totiž není všude stejný. Jeho hustota se mění s teplotou, nadmořskou výškou i tlakem. Paprsek pak neletí mezi dvěma body rovně, ale mírně se ohýbá. I při maximální refrakci by však musel být Dachstein vysoký alespoň 3900 m, abychom ho mohli nad Kubovou Hutí zahlédnout. Znamená to, že 7.1.1994 musel působit ještě jiný optický jev. Každý už určitě někdy viděl za horkého dne nad přímou rovnou asfaltovou silnicí chvějící se obraz, kdy silnice vypadá jakoby zlomená a zvednutá. Kromě tohoto spodního odrazu obrazu existuje i vzácnější odraz svrchní zvaný fata morgána. Obrazy vzdálených předmětů se odrážejí o horní prohřáté vrstvy vzduchu, což umožňuje vidět i vzdálené horizonty za obzorem. Tento jev se vyskytuje především v pouštích, v našich zeměpisných šířkách je vzácný. (…) Zdá se tedy, že Alpy je možné z Brd spatřit pouze při mimořádném souběhu příznivých okolností, patrně pouze v zimě při průzračném vzduchu, silné inverzi a specifické vlhkosti, při níž se v nížinách nevytváří inverzní oblačnost. Teplý vzduch proudící ve vyšších vrstvách atmosféry pak funguje jako optická soustava způsobující výrazný lom světla.“

Tolik citace. Nyní přejděme k osobním zkušenostem autora tohoto článku. Autor se pohybuje v Brdech od svého dětství, o daleké výhledy – nejen brdské - se zajímá od téže doby. Vzhledem k povolání lesníka v Brdech má téměř denně možnost sledovat v terénu různé meteorologické jevy včetně dohlednosti. Jako obsluha meteorologické stanice jezdil v letech 1993 – 2000 pravidelně na starý vojenský stožár na vrcholu Prahy.

Onoho 7. ledna 1994 byl autor po ránu na Třemošné. Ze skály Kazatelny ho zaujaly zcela ostře viditelné obrysy jižní Šumavy. Při pohledu dalekohledem zjistil, že zhruba od Viehbergu v Novohradských horách až po Smrčinu na Šumavě vystupují za touto částí Šumavy alpské štíty. Kazatelna je ve výši cca 740 m n.m., čili ještě o dobrých 120 m níže než vrchol Praha! Další dění tohoto dne je již vylíčeno v knize Jana Čáky a přesně odpovídá tomu, jak se to odehrálo. Doplnil bych pouze, že onoho dne bylo od severu zataženo kompaktní oblačností, která zakrývala i Slunce a ostře končila nad jižním obzorem, takže mezi zemským povrchem a horizontální čarou oblačnosti byl poměrně úzký pruh jasné oblohy. Právě v tomto pruhu se odehrávalo ono divadlo: šumavské hřebeny byly naprosto zřetelné, jako by byly vzdálené třeba 10 km, a za jižní Šumavou měnící se alpské panoráma. Dodejme, že tyto podmínky trvaly onoho dne od rána až do pozdního odpoledne…

Kdykoliv se pak autor potkal s panem Čákou, pan Čáka vzpomínal na onen den – byl to pro něj velký zážitek; a vždy se ptal, jestli autor zase viděl Alpy… nu, neviděl! Za celý život pouze jednou, 7. ledna 1994. Takže autor tohoto článku se přiklání k vysvětlení Jana Hajšmana, že se jednalo o optický klam, vyskytující se pouze zcela výjimečně!

Jako důkaz můžou sloužit dnešní vymoženosti jako např. webové kamery. Pokud se ráno podíváme na webkameru na šumavské Bučině, v zimním období (hlavně za inverze) poměrně často spatříme na obzoru řetěz zubatých alpských vrcholů. Vyjedeme-li ihned na některou brdskou vyhlídku (nemusí to být nutně vrch Praha; jižní Šumava je dobře vidět z více míst v Brdech) anebo podíváme-li se v témže okamžiku na webkameru na brdské Praze, vidíme zřetelně jižní část Šumavy, ale za ní už nic…!!!

Ještě jeden osobní zážitek (a obdobný má i Jan Hajšman): při ranním zimním letu z Prahy do Paříže jsme začali nabírat výšku; jakmile jsme se ocitli nad křivoklátskými lesy, co nevidím: za Brdy se objevila Šumava a za Šumavou celý řetěz alpských štítů s okem rozeznatelným Dachsteinem a dalšími vrcholy! Alpy nás pak provázely po levé straně při letu až někam nad střední Německo… Problém tedy není v dohlednosti!

Stoprocentní důkaz, který mám v plánu provést s jedním nejmenovaným milovníkem dalekých výhledů, spočívá v tom, že jednoho krásného dne, kdy budou Alpy ze Šumavy naprosto zřetelné, vyjdeme si na vrch Praha (či Tok, je to jedno), a vystoupáme dronem do takové výšky, že Alpy za jižní Šumavou spatříme (tedy dron je spatří a udělá fotodokumentaci). Sám jsem zvědav, v jaké výšce bude muset dron být, aby se špičky štítů objevily… Nic se však nevyrovná osobnímu zážitku ze 7. ledna 1994…

Václav Pernegr

Klikni pro zvětšení nákresu Jana Čáky

Ing. Václav Pernegr ©