Brdská krajina

2015-04-15 05:11:21 | JUDr. Pavel Čámský ©

Brdská vrchovina a území v jejím blízkém okolí (Podbrdsko) jsou v lecčem v naší zemi výjimečné. I to je jedním z důvodů, proč má být na poměrně rozsáhlé ploše (345 km2) v Brdech vyhlášena Chráněná krajinná oblast. Kromě ní zde budou dále existovat i přírodní parky Hřebeny, Třemšín, Brdy a Trhoň, které také v rámci tzv. obecné ochrany přírody mají krajinný ráz Brdské vrchoviny zachovat. Řekněme si tedy o krajině Brd něco víc.

Nekonečné, temně zelené moře lesů, táhnoucích se od pražské Zbraslavi až do nejzazšího jihozápadního cípu Středočeského kraje a přesahující podstatně i do kraje Plzeňského, známé jako Brdská vrchovina, působí na první pohled velmi kompaktně. Skutečně – v zásadních charakteristikách se určitě jedná o jednotný celek, který se však přeci jen liší – svým geologickým i geomorfologickým utvářením, a při bližším pohledu i klimatem a pochopitelně i vegetací. To poslední není až tak na první pohled zřejmé. Obdobně, jako naprostou většinu našich lesních oblastí, i Brdskou vrchovinu člověk hodně změnil, když vykácel původní lesy a nahradil je „hospodářskými“, většinou smrkovými monokulturami.

Smrk nahradil v Čechách většinou listnaté nebo smíšené lesy, v nichž byl velmi často cizí dřevinou – a i to možná přispělo spolu s jinými činiteli, k degradaci těchto porostů a jejich postupnému zanikání. V Brdech, především v jejich střední a jižní části, však smrk zdaleka vetřelcem nebyl, a přirozené smrčiny (byť zřejmě nikoli na rozsáhlých plochách), zde měly své pevné místo. Přesto však i v Brdské vrchovině zřejmě převažovaly lesy smíšené, které se v závislosti na nadmořské výšce, expozici a dalších klimatických i geologických podmínkách, skládaly především z listnáčů (buk, javor, jilm, bříza, olše, osika, méně již např. vrba, dub nebo habr) a jehličnanů, především z jedlí a lokálně borovic – a jak už jsem se zmínil, také se smrkem.

Čím je tedy Brdská vrchovina typická, co ji odlišuje od jiných vrchovin a pohoří a co způsobilo, že na rozdíl od většiny jiných území v Čechách zůstaly právě Brdy tak kompaktním lesním celkem, nefragmentovaným lidským osídlením a dalšími civilizačními atributy?

Odpověď na tuto otázku je sama o sobě jednoduchá – je to dáno jejich geologickým složením. To si však vyžaduje podrobnější vysvětlení.

Brdy, které se od variského (hercynského) vrásnění ocitly již trvale mimo mořské dno, jsou tvořeny především usazeninami pískovců a křemenců, jež se „spekly“ do neobyčejně tvrdých a odolných slepenců. V jižní části je tvoří i buližníky. Obojí představují nejen mimořádně odolné, ale i extrémně neúživné (oligotrofní) horniny. Místně se sice vyskytuje i úživnější podklad, třeba břidlice nebo některé vyvřeliny, například znělec (zvlášť v jižní části území), ty jsou však většinou překryty mohutnými vrstvami sutí, vzniklých v ledových a meziledových dobách. Jak již bylo zmíněno, slepence i buližníky velmi dobře odolávají erozi. Z řady důvodů se zde pak uplatňovalo především mrazové zvětrávání, které povrch rozlámalo do sutí, jejichž mocnost místy dosahuje i několika desítek metrů. V mnohem menší míře se uplatnila vodní eroze (pravděpodobně i v důsledku relativně suššího klimatu, daného i srážkovým stínem pohraničních hor), jež většinou nedokázala transportovat materiál sutí dále do širšího okolí. Díky odolnosti vůči erozi tak Brdy představují patrně nejstarší povrch v našich zemích.

Oligotrofní geologické podloží, spolu s drsnějším klimatem nevytvořilo podmínky pro bohatou a druhově pestrou vegetaci, ani půdy, na nichž by se mohlo rozvíjet zemědělství. Půdy v Brdech se údajně nehodí ani pro pastvu. (Dokonce to platí i o oblasti Padrtě s poněkud úživnějším podložím. Ani tady nikdy nebylo zemědělství primárním zdrojem obživy obyvatelstva. I zde byly předvším využívány lesy a těžba surovin.) Zřejmě právě tato skutečnost odrazovala od kolonizace tohoto území, které tak prakticky až do středověku zůstalo bez osídlení. Teprve zpracování železa přivedlo do oblasti Brd stálé obyvatelstvo. I jeho sídla však prakticky nepronikla do samotného pohoří a vznikala především na hlavních místních tocích – kolem Litavky, Klabavy, Červeného potoka a Skalice (Vlčavy).

Nikoli zemědělství, jak tomu bylo na převážném území Čech, ale primitivní „průmysl“ zásadně změnil Brdy a jejich vegetační kryt. Lesy se staly zdrojem dřeva pro výrobu dřevěného uhlí, využívaného při hutnictví železa i později v hlubinném hornictví. Pralesy byly vykáceny a nahrazeny onou smrkovou monokulturou. Původní vegetace se zachovala jen na nejméně přístupných místech, na nejprudších svazích nebo v oblastech rašelinišť, bažin a mokřadů. To se týká nejen tzv. „Vysokých Brd“ (střední a jižní části pohoří), ale i „Malých Brd“- Hřebenů, Strašické vrchoviny mezi vrchem Žďár až po Jivinu a Příbramské pahorkatiny.

Ani dnes tady nevidíme pestrou mozaiku lesů a hájů, luk, polí, vodních ploch, sídel a komunikací, jako jinde ve vnitřních Čechách a na Moravě.

Bylo by tomu tak nejspíš i v případě, kdyby ve Středních Brdech nebyl zřízen vojenský újezd. Ten ovšem k izolaci tohoto pohoří významně přispěl. Kvůli němu bylo zlikvidováno pět z deseti vesnic a osad, které ještě na počátku dvacátého století uvnitř brdských lesů zbyly. (Jen pro pořádek – vystěhovány a zbourány byly obce Padrť, Záběhlá, Kolvín, Hrachoviště a Velcí. Do dnešních dnů pak de facto v brdských lesích nebo na jejich těsném okraji zůstává Míšov, Teslíny (jako místní část Věšína), Chynín (jako místní část Čížkova), Planiny (místní část Nových Mitrovic) a Felbabka.)

S trochou nadsázky bychom asi mohli říci, že Brdy končí tam, kde začíná úrodnější a tak nějak vlídnější a „přítulnější“ krajina.
Přiměřeně to pak platí i o Podbrdsku. Tady je však už situace méně přehledná. Fytogeografové rozlišují hned čtyři „Podbrdska“ – Holoubkovské, Příbramské, Březnické a Hořovickou kotlinu. Z běžného pohledu však určitě dokážeme rozeznat, že tak nějak „povahově“ a celkovým rázem mají k sobě hodně blízko údolí Litavky od Rejkovic až po Láz, údolí Klabavy (Padrťského potoka) od Hrádku u Rokycan až po Těně, údolí Červeného potoka od Komárova po Neřežín a Zaječov a Rožmitálská kotlina. K nim můžeme přiřadit i oblast severně od Hvožďan (okolí Roželova), okolí Radošic, Novomitrovicko a oblast horního toku Bojovky. (V podstatě se jedná o území, které MŽP navrhuje do CHKO Brdy, případně je považuje za území kontaktní s uvažovanou CHKO).

Prve vyjmenovaná území převzala hodně z jisté střídmosti, „upjatosti“ a strohosti samotných Brd. Jsou osídlena – a některá (třeba v okolí Příbrami) docela hustě, ale ani zde se nesetkáme s velikými lány polí, zemědělství tu je popelkou a spíš jen jakýmsi „povinným“ přívažkem. I v současné krizi a po likvidaci těžby na Příbramsku, jsou zde stále ještě rozhodující zbytky průmyslu – a služby, které možná čeká, v souvislosti s vyhlášením CHKO Brdy, velký rozvoj. Z okolí sem podle vodotečí již proniká teplomilnější vegetace (třeba PP Na horách u Křešína, Vystrkov u Jinec, Ostrý nad Rejkovicemi, nebo oblast kolem Dobřívu), ale stále je to ještě ten drsný, podhorský kraj.

Samotný půvab Brd a jejich krajiny spočívá v její zádumčivosti, jakési posmutnělosti, drsnosti až neotesanosti, umocněné liduprázdností bez obydlí a prakticky téměř jakýchkoli stavení v nitru pohoří. Zvlášť silně to vnímáme ve střední a jižní části pohoří, ale ani prozatím více navštěvované Hřebeny z tohoto rázu nevybočují.

Již podstatně úrodnější – a tak i více zemědělsky využívané (a i mnohem dříve osídlené) oblasti Hořovické kotliny, Březnicka, Dobříšska a částečně i Holoubkovska jakoby „dýchaly“ jinak. Snad volněji, veseleji, ale také mělce až povrchně. Západní část Dobříšska a Březnicka i Holoubkovsko svoji příslušnost k brdskému pohoří ještě dávají jasně najevo, samotné Hořovicko s výjimkou okolí Komárova, Hostomic a Běštína už jakoby patří jinam, kam už „brdský föhn“ nedosáhne.

Určitě můžeme říci, že brdská krajina je svérázná, odlišná od jiných a svým způsobem jedinečná a jakkoli spojuje místně řadu odlišností a někdy i protikladů, je nepochybně integrována v jeden svébytný a vnitřně kompaktní celek, nezaměnitelný s jinými částmi naší země. Nemůžeme si ji splést s Polabím, Českým rájem, Žateckem, Podkrkonoším, Krušnými horami, Vysočinou, Povltavím, Doupovem. Snad nejblíž má charakterem k Českému nebo Slavkovskému lesu, Šumavě a Pošumaví, ale stále je i od nich odlišná, jiná a originální.

JUDr. Pavel Čámský ©